Beautiful creatures

8. října 2014 v 20:37 | Nicki |  Blbosti
Hunters Lodge
Když jsem psala článek o psaní, tak jsem se tam zmiňovala o jedné povídce, kterou jsem napsala před třemi lety. Někdo z vás psal, ať jí sem přidám, tak tady je. Nejdřív ale musím říct pár slov na úvod... Pravděpodobně to není tak dobré, jak jsem to popisovala, ale je to lepší než to, jak píšu teď. Je to pouze začátek a mám v plánu z toho udělat "knihu", někdy... Takže to není ani trochu dokončené, řekněme tak tři stránky ze sta. :D Napište do komentářů, co si o tom myslíte, zajímal by mě váš názor :)


1. kapitola
"Maminko, prosím neopouštěj mě, nesmíš zemřít! Jsi přece nesmrtelná," vzlykala jsem jí do ramene.
"Zlatíčko, já nejsem nesmrtelná. Jsem jen obyčejný člověk. Nejsem jako ty. Mrzí mě, že jsem ti to neřekla nikdy dřív. Jen tvůj otec není člověk, je to ingur. Ale ty jsi jedinečná, nejsi ani člověk ani ingur, jednou dokážeš velké věci. Mám tě ráda," řekla. Její oči se zavřely a já zaslechla poslední úder jejího srdce.
"Ne, ne, ne!!" křičela jsem a po tvářích mi stékaly slzy. Nechtěla jsem tomu věřit. Proč mě opustila? Měla tu se mnou zůstat! Vybavovaly se mi všechny vzpomínky, co jsme spolu kdy zažily. Nejhorší byl ten pocit, že už na mě nikdy nepromluví, nikdy se na mě neusměje, nikdy mě nepohladí a nebude mě uklidňovat. Už se na mě nikdy nepodívá těma jejíma nádhernýma smaragdovýma očima...

***
(O deset let později)
Utíkala jsem, pryč od všeho, od všech. Někdo mě pronásledoval a toužil po mé smrti.
Netušila jsem, kdo nebo co to je. Vlastně mě to ani nezajímalo. Chtěla jsem, aby mě zabil, ale zároveň jsem nechtěla zemřít. Pořád jsem si říkala, že zastavím, on mě zabije a bude po všem. Neměla jsem žádný důvod žít... Jenže smrti jsem se bála a toužila jsem po životě. Prostě jsem pořád jen běžela. Trošku jsem zrychlila, abych získala náskok. Už jsem byla vyčerpaná a nohy mi selhávaly. Lovec se ke mně rychle blížil, a tak jsem se proměnila v orla a odletěla pryč. Když už byl z dohledu, slétla jsem na zem a přeměnila se zpátky.
Rozhlédla jsem se kolem. Tohle místo jsem neznala a to nevěstilo nic dobrého.
Najednou jsem u krku cítila něco ostrého a ledového. "Ale, ale, ale. Nejsi náhodou na špatném území?" řekla nějaká dívka, která stála za mnou. Měla dlouhé vlasy černé jako uhel a čokoládové oči. Byla středně vysoká a rty měla stočené do posměšného úšklebku.
"Tak do toho, zabij mě, když máš příležitost," mrkla jsem na ni.
"To by ale nebyla přece žádná zábava. Ovšem, že se nepovolené překročení na naše území trestá smrtí, ale teď tě zavedu za mým otcem, který rozhodne, co s tebou."
"Co když nebudu chtít?"
"Tak to tě vážně asi budu muset zabít hned," oznámila mi s klidem. Zavázala mi ruce a strčila do mě takovou silou, že jsem málem spadla na zem.

Došli jsme k obrovské budově, která byla celá černá, jen okna byla červená. Skoro nikdo tam nevstupoval, všichni to obcházeli a chodili do malých obyčejných domků ze dřeva.
"Hni sebou," zasyčela na mě ta holka. Naštvaně jsem se na ní podívala, ale nic jsem neřekla. Vešly jsme do té budovy.
"Ach Catherine, říkal jsem si, že na naše území už jsi dlouho nevkročila," řekl posměšným hlasem Arthur, hlavní šéf ignisů, něco jako král. No, řekněme jen, že díky mé zvědavosti už jsem tu byla víckrát. "Když jsi tu byla poprvé, nechal jsem tě jít, podruhé jsem ještě přimhouřil oči, po třetí už jsem tě nechal zabít, jenže ty jsi utekla. Tak co udělám tentokrát? Samozřejmě tě nechám zabít, ovšem pomalou a bolestnou cestou. Utopit tě, to by asi nešlo, upálit tě, to by sice velmi bolelo, ale bylo by to dost rychlé..." na chvíli se zamyslel, "Už vím, dám ti možnost přežít. Izzy tě bude lovit. Budeš mít náskok, pokud to stihneš na tvé území, tak jsi volná."
"Izzy je kdo?"
"Já," protočila oči ta dívka, co mě sem dovedla. Ach bože, to snad ne!
"Fajn, tak začneme?" řekla jsem znuděně.
"Ne, to rozhodně ne. Nebyla by zábava, kdybys byla plná sil, nějakou dobu si pobydeš ve vězení, milá zlatá. Uvidíme, jestli dokážeš uniknout," zasmál se. Bylo vidět, že si je jistý tím, že nepřežiji. Mě to bylo v celku jedno, jestli zemřu nebo ne. Samozřejmě jsem věděla, že až nastane ta chvíle, tak si budu přát ještě chvíli žít...



  1. kapitola
Seděla jsem na zemi ve vězení a snažila jsem něčím zaměstnat mou mysl, čímkoliv. Jenže mě rušilo to nekonečné vzdychání Izzy, která si stěžovala, že tady musí být a dohlížet na mě.
"Hele, pokud tu nechceš být, tak proč prostě neodejdeš?" zasyčela jsem vztekle.
"To bys chtěla, co? Ještě se proměníš v tu pitomou myš a zdrhneš, to tak. Nemůžu se dočkat, až tě budu moct zabít. Dlouho jsem na lovu nebyla."
"Ty určitě nechceš zabíjet jen tak pro zábavu..."
"To se mýlíš zlato. Já jsem ignis a my zabíjíme pro zábavu. Nemám v sobě ani špetku dobrého. Nejsem vůbec čistá, jako třeba ty. Já CHCI zabíjet!"
"Každý v sobě má něco dobrého." Bylo vidět, že tohle je nějaká maska, pod kterou se skrývá, aby zakryla své pocity. Ona takováhle určitě není, sice si to myslí, ale není tomu tak.
"Ty jsi nikdy nikoho nezabila, co? Nedokázala bys to! Jsi slaboch."
"Zabíjení není nic dobrého. To ty jsi slaboch, když se skrýváš před svými pocity a odtlačuješ je někam daleko! Zabíjíš jen kvůli tomu, že si chceš vybít zlost, kvůli tomu, co se ti stalo v minulosti." Jejíma očima proběhl jakýsi záblesk. Mračila se a mlčela. Měla jsem pravdu, narazila jsem na její nejcitlivější místo.
"Vážně se těším, až tě zabiju. Pořádně si to užiju," usmála se krutě.
"Ne, ty nechceš zabíjet, jen si vybíjíš zlost, jak jsem řekla. Myslíš si, že si to užíváš, ale přitom si to neužíváš," nepřestala jsem říkat, co si myslím.
"Hele, laskavě se přestaň chovat jako nejchytřejší osoba na světě. Nevíš o mě naprosto nic, takže sklapni. Nemám jediný důvod vybíjet si zlost a neužít si to," lhala. Byla jsem si naprosto jistá, že lže. Jen si to prostě nechtěla přiznat. Radši už jsem nic neříkala, s ní jsem se neměla o čem bavit.
"Není ti líto, že v tak nízkém věku zemřeš?? Máš tak dokonalý život, že je ho skoro až škoda," zamumlala posměšně.
"Je mi to jedno," zasyčela jsem. Nebyla to tak úplně pravda, ale co jsem jí měla říct? "stejně tak jako já nevím nic o tobě, ty nevíš nic o mě, takže neříkej, že mám dokonalý život."
"Ale no tak, řekni něco, co je špatné na tvém životě?"
"Nechci o tom mluvit!" řekla jsem asi až moc hlasitě. Posměvačně na mě pohlédla. "A co je na tvém životě tak příšerného?"
"Taky o tom mluvit nebudu," mrkla na mě.
"Takže od narození sis užívala lásku rodičů a zabíjela si pro zábavu nevinné bytosti, krásný to život," zamumlala jsem. Naštvaně na mě pohlédla.
"Rodičům jsem vždycky byla ukradená," zasyčela.
"To pochybuju. Nic v tvém životě hrozné nebylo." Věděla jsem, že určitě bylo, říkala jsem to jen pro to, aby řekla, co se jí stalo. Dost mě to totiž zajímalo. Tentokrát už ale neřekla nic, jen se na mě naštvaně dívala.

"Tak co, jak se cítíš?" zeptal se Arthur veselým hlasem, když vešel do místnosti. Málem jsem se z něj pozvracela. Jak může být někdo takovej slizoun?!
"Nikdy nebylo líp," řekla jsem ironicky a na tváři vykouzlila falešný úsměv.
"Fajn, to je dobře. Izzy, jdi se připravit a... můžeš si vzít tvůj meč." Izzy se rozzářily oči a s nadšeným vypísknutím odběhla pryč. Trošku vyděšeně jsem se za ní podívala. Ten meč asi nebude zrovna obyčejný.
" Z jakého důvodu ses na naše území dostala tentokrát?" zeptal se.
"Jen tak, chtěla jsem tě navštívit, když jsme se tak dlouho neviděli," zamumlala jsem ironicky.
"Vidím, že jako vždy jsi plná sarkasmu. Brzy tě to přejde. Jaký je pravdivý důvod?"
"Něco mě pronásledovalo a chtělo mě to zabít, tak jsem utíkala, aniž bych si všimla, kde jsem." Za normálních okolností bych si asi vymyslela ještě něco dalšího, ale bylo to zbytečné. V tuhle chvíli mi bylo už všechno jedno.
"Takže splnil svůj úkol," zamumlal tiše, asi si myslel, že ho neslyším.
"Cože?" vyhrkla jsem.
"Mám pro tebe návrh. Přidáš se k temné straně, přijmeš naše schopnosti. Staneš se členem našeho klanu. Pokud to uděláš, nechám tě žít."
"To radši zemřu, než abych se připojila k vám. Zabíjíte lidi pro zábavu, jste všichni krutí a sobečtí."
"Myslel jsem si to," zasmál se, "něco mi ale teď prozraď … Žádný ingur zatím neměl víc než dvě schopnosti, až na tebe. Jak je to možné?"
"To tě nemusí vůbec zajímat," mrkla jsem na něj. Nechtěla jsem mu to říkat. Nikdo ještě neviděl poloingura, jako jsem já. Akorát by to ještě zvýšilo jeho zájem o mě.
"Proč nepoužiješ jednu ze svých schopností a neutečeš odsud?" napadlo ho.
"Na správném místě, ve správný čas," zamumlala jsem a on se na mě podivně podíval. Izzy vešla do místnosti s obrovským mečem, ze kterého vyzařovalo oranžovočervené světlo a teplo.
Dostrkali mě ven před budovu a rozvázali mě. Začal něco říkat, ale já se rychle rozeběhla. Netušila jsem, kam mám běžet, ale prostě jsem chtěla utéct. Neohlížela jsem se, protože to by mě akorát zpomalilo. Neměla jsem ale moc sil a nedokázala jsem běžet moc rychle. Jaké suchozemské zvíře běží rychle...? No jasně, gepard! Neváhala jsem a hned se přeměnila. Když jsem uběhla velký kus cesty a nic jsem za sebou neslyšela, pozastavila jsem, abych se ohlédla. Izzy trošku zpomalila, protože jí vykolejila má přeměna, ale po chvilce se vzpamatovala. Najednou jsem ovšem neviděla ji, ale jakousi ohnivou kouli, která ke mně mířila strašlivou rychlostí. Rychle jsem se zase rozeběhla. Ona ovšem byla mnohem rychlejší. Proletěla přede mě, takže mě to donutilo zastavit. Přeměnila se zase zpátky a já také.
"V co všechno se dokážeš přeměnit?" zeptala se a nedokázala úplně ovládnout nadšení v jejím hlase.
"V cokoliv," mrkla jsem na ni.
"I v osoby?"
"Jo." Její pohled nebyl zrovna šťastný.
"Takže by ses dokázala přeměnit i ve mně?" Přikývla jsem a názorně jí to předvedla. Moc nadšeně se netvářila. Proměnila jsem se zase zpět.
"A když se v někoho přeměníš, máš jeho schopnosti?"
"Ne... Jen schopnosti druhu ne jedince." Bylo vidět, že se jí ulevilo. Najednou jí došlo, že mě má zabít a ne se tady se mnou vybavovat. Rychle uchopila svůj meč.
"Tady máš," podala mi nějaký další meč, "kdybych tě zabila bezbrannou, byla by to nuda."
Udiveně jsem se na ni podívala. Mockrát jsem s mečem nebojovala, neměla jsem to zapotřebí, vždy jsem se bránila svými schopnostmi. Vlastně nevím, proč jsem je nepoužila, možná se mi představa, že zemřu, vážně líbila...
Bojovali jsme spolu a ani jedna zatím neměla na vrch, dost mě to překvapovalo. Šlo mi to mnohem líp, než jsem očekávala. Nakonec ale tím mečem švihla tak rychle, že ten můj mi vylétl z ruky. Zapotácela jsem se a spadla na zem. Cítila jsem už jen ten její žhavý meč na svém krku.
"Tak do toho, zabij mě," zasyčela jsem, když držela meč pořád u mého krku a nic nedělala. Všimla jsem si, že její oči se lesknou a po tváři jí teče slza. Přišlo mi, jako že na něco vzpomíná.
"Nemůžu to udělat znova, to nejsem já," zamumlala. Najednou jsem na svém krku nic necítila. Ona mě nezabije? Musela jsem si přiznat, že mě to trošku zamrzelo. Ale zároveň mile překvapilo. Věděla jsem, že ona není zabiják.
"Běž," poručila mi. Nějak jsem nedokázala rozpohybovat nohy. "Dělej!"
Nějak se mi to povedlo a já běžela, jak nejrychleji jsem mohla. Vlastně jsem ani nevěděla, kam běžím, prostě někam.
Už jsem neměla síly. Netušila jsem, jestli jsem pořád na jejich území nebo už na našem. Uslyšela jsem šum vody, takže jsem se rozběhla k tomu místu.
Bez zaváhání jsem skočila do vody. Byla nádherně průzračná. Potom, co jsem udělala pár temp pod vodou, už jsem se cítila lépe. Voda mi dodávala energii a částečně mě i uzdravovala.

Když jsem se vynořila, pořádně jsem se porozhlédla kolem. Tohle místo jsem poznávala. Část území kolem řeky Vis. Často jsem sem dřív chodívala. Jedno z mých nejoblíbenějších míst.
 


Komentáře

1 Baalberith Baalberith | Web | 8. října 2014 v 21:10 | Reagovat

konečně někdo kdo má na baby lips stejný názor! :D
krásně psané :3

2 Ta "neviditelná" :) Ta "neviditelná" :) | Web | 8. října 2014 v 21:22 | Reagovat

páni, já bych to líp nenapsala :O teda... já bych to takhle vůbec nenapsala, povídky mi nikdy nešli, ale tobě jdou teda báječně! :) ten začátek.. málem jsem u něho brečela :D ... je to fakt moc hezký! :)

3 Charlotte Charlotte | Web | 9. října 2014 v 15:54 | Reagovat

tak to je dost bozi:OO  fakt hodne se mi to libi :)

4 Ilyya Lay Ilyya Lay | Web | 9. října 2014 v 18:00 | Reagovat

Bohužel zrovna teď nemám čas abych si je celou přečetla , ale rozhodně si jí potom spěšně přečtu!:)

5 Luci Luci | E-mail | Web | 9. října 2014 v 18:05 | Reagovat

ten začátek... so sad...ale život není přeci jen veselý... máš to pěkně napsané :) jsem zvědavá na pokračování - pokud ho někdy napíšeš a zveřejníš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama