Is this real? - 1. kapitola

21. srpna 2014 v 18:59 | Nicki |  Is this real?
Takže tu mám první kapitolu povídky Is this real? o které jsem psala v minulém článku. :) Budu ráda za každý názor <3


Ach bože, proč mi to dělaj? Proč? Proč musí mít v drogeriích tolik odstínů rtěnek? Tohle bude moje smrt.
Dívala jsem se na všechny ty nádherné barvy a nemohla se rozhodnout, které si koupit. Došla jsem k závěru, že jednu jedinou si určitě nevyberu, ale dvě nebo tři by stačit mohly.
"Eileen, nechceš mi poradit?" zeptala jsem se zoufale svojí nejlepší kamarádky.
"Kup si je všechny," mrkla na mě s úsměvem.
"Hahaha, moc vtipný." Z šesti odstínů jsem si nemohla vybrat tři, to prostě nešlo! Já vím, určitě by každý chtěl moje problémy.
Nakonec jsem z těch šesti udělala aspoň čtyři, takže... no jo, jsem magor. A co? Původně to měl být hon na perfektní rtěnku k mým šatům na ples, ale ve finále jsem si odnesla o tři rtěnky víc. On ten hon nebyl ani nutný, protože mé šaty byly černé a rtěnek mám doma požehnaně, ale tak, koho to zajímá.
"Už máš vlastně ty šaty?" vyhrkla jsem nadšeně, když jsme pochodovaly po obchoďáku.
"Noup."
"A hodláš si je dneska koupit?"
"Jop."
"Tak jaktože je ještě nescháníme?!" řekla jsem a táhla jí hned do prvního obchodu, kde by mohli mít něco pěkného.

Bylo to docela komplikovaný, protože když se jí nějaký líbily, tak je buď neměli v její velikosti nebo se jí nehodily k botám, ale po několika hodinách, no dobře, to možná trochu přeháním, je pořídila.
Hned po tom, co jsem dorazila domů, jsem začala psát novou knížku. Začít, to mi přišlo vždycky nejtěžší. Zvolit první odstavec, první větu, první slovo, tak, aby to donutilo čtenáře číst dál. Pokaždé jsem nad tím přemýšlela tak minimálně tři hodiny. Tentokrát jsem byla ale celkem rychlá.

Už zase. Zase se to dělo. Byla jsem v něčí hlavě. Většinou to bylo v noci, ale tentokrát za bílého dne. Měla jsem pocit, že se z toho zblázním. Stalo se to už tak po dvacáté. Většinou jen na pár sekund, ale tentokrát to bylo mnohem déle a nemohla jsem odtamtud jít pryč. Spíš mě ale znepokojovalo, co jsem viděla a slyšela.
Ten člověk, v jehož hlavě jsem se ocitla, byl kluk a líbal se s celkem nízkou holkou se světle modrýma očima a dlouhými blond vlasy. Byla sice hezká a vypadala mile, ale líbat jsem se s ní teda vážně nechtěla. Navíc ty jeho myšlenky, ach bože! Proč?! Neměla jsem ponětí, co se to sakra děje, proč se to děje... Nešlo mi se vrátit zpátky do své hlavy. Doufala jsem, že tam neuvíznu navěky. Chtěla jsem vypadnout. Okamžitě. Vypadalo to, že to jen u líbání rozhodně nezůstane... fuj. To bych už vážně nesnesla.
K mému štěstí jsem se vrátila do vlastní hlavy. Zase jsem seděla v lese u stromu a měla v ruce sešit. Tohle už bylo ale vážně moc.
Vzala jsem si sluchátka a poslouchala hudbu, protože jsem si říkala, že by mi to mohlo pomoct, abych zůstala ve své hlavě, ale nepomohlo to. Naštěstí tentokrát jsem se s nikým nelíbala a ani neslyšela jeho myšlenky, jen jsem viděla nápis. Chicago. Nevěděla jsem, co to má jako být, ale možná tam ten kluk žije. Rozhodla jsem se, že se tam okamžitě vydám, protože by mohl mít vysvětlení na to, co se děje. Nebo taky ne a já tam přijedu a bude mě mít za magora, což je asi pravděpodobnější. Jenže... už se to nedalo vydržet, takže jsem si řekla, že to risknu. Navíc je to celkem blízko.
Nasedla jsem do auta a pustila si hudbu. Hurá do Chicaga. V tu chvíli mě vlastně ani nenapadlo, že bych se za jízdy mohla objevit zase v jeho hlavě, což by pravděpodobně dopadlo dost špatně.


Občas jsem si říkala, že být spisovatelka rozhodně nemůžu, protože se to nikomu nebude líbit. Píšu totiž v podstatě jenom fantasy romantiku, nic jinýho mi nejde. A to hodně lidem připadá stupidní, jako třeba všem mým kamarádkám. Ale zase hodně lidí má romantiku rádo, jenže... nebylo zrovna motivační, když se to nikomu, komu jsem to dala přečíst, nelíbilo. Jo, říkaly, že je to super a že píšu skvěle, ale... jenom proto, aby mi "neublížily". Ach jo. Věděla jsem, že se od nich upřímnosti asi nikdy v tomhle ohledu nedočkám. Hlavně u nějakých... případů.
Samozřejmě jsem si říkala, že bych napsala něco neromantickýho, ale to mi nejde a nemám na to nápady, takže smůla.

Měla jsem v plánu tuhle povídku napsat trošku jinak, než obvykle, ale stejně... nakonec to bude stejně romantika.
 


Komentáře

1 *Pavli* *Pavli* | Web | 21. srpna 2014 v 19:13 | Reagovat

dobré :o) ;o) :D

2 Brige Brige | Web | 21. srpna 2014 v 19:13 | Reagovat

joojo rtěnky jsou potvory, taky mám s tím problémy. Ale to naštěstí vyřešil můj kulatý (nafouknutý) obličej, takže jsem skončila jenom u bezbarvého lesku :D (vždycky si zmaluju oči a s rtěnkou už je to moc:D)

Šaty a Maturita = nejhorší kombinace (s úsměvem vzpomínám na shánění svých šatů = katastrofa)

Lol..taky bych nechtěla u někoho skončit v hlavě a vidět ..tohle.. :D Ale na chicago se těšim, sice to nepatří mezi moje oblíbené města, ale jsem zvědavá, jestli se tam všechno vyřeší nebo to povede do jiného místa..

Z toho si nic nedělej..ja nic jinyho než romantický ptákoviny neumím..a nebo když mám depresi, snad nikdo v tý povídce nepřežije.. :D

Ať žije romantika!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama