Just give him another chance - 1. kapitola

26. července 2014 v 9:09 | Nicki
Tak tu mám pro vás první kapitolu JGHAC a celkově první kapitolu první povídky na tomhle blogu... :D Doufám, že se vám to bude líbit a že se v tom nebudete ztrácet... :)

"Bude hodně trapný, když budu mít v nový knížce zase Willa?" zeptala jsem se Bethany, mojí nejlepší kamarádky, když jsme vyšly z kina, kde jsme viděly film Jedna za všechny, což je mimochodem naprosto geniální.
"No jako, nemůžeš mít v každý knížce stejný jméno..."
"Já vím, ale když... do týhle by se to tak hodilo!"
"Tak ho v těch jinejch přejmenuj," navrhla. To byl dobrý nápad. Takže to byl Will. Měla jsem ho v mojí Cass knížce, v Živlech a ve spoustě dalších, který jsem psala před několika lety. Abyste věděli, o čem mluvím, zbožňuju psaní, mám v plánu být spisovatelka. Před několika lety jsem si vymyslela fiktivní postavu: Williama. To jméno naprosto zbožňuju, ale víc miluju tu osobu, kterou pro mě to jméno představuje. V mé hlavě si přesně vybavuju, jak by vypadal, ale nedokázala bych to nikdy popsat. Ale kdybych ho někdy viděla, tak bych věděla, že je to on, nejkrásnější člověk na planetě, i když v mých povídkách teda většinou člověk není. Většinou ho popisuju jako celkem vysokého svalnatého (jak jinak) kluka se zelenýma očima a hnědými vlasy. To, jaký je, je samozřejmě mnohem důležitější, ale to bych se tady rozplývala asi hodně dlouho, postupem času to zjistíte v mých knížkách.
"Oukej."
"Kolik těch knížek teď vůbec máš??" zeptala se zvědavě.
"Hodně. Jo, nechápu, že my ještě nedošly nápady a ne, fakt nevím, jak to dělám. To poslední, co bych potřebovala, je další knížka, jenže prostě.... to musím napsat, když už mě to napadlo, chápeš."
"Jasně, chápu, fuflínku." Další věc, kterou postupem času taky zjistíte, že s Bethany mluvím... dost divně. Jako fakt DOST divně. Hodně šíleně. Naše výrazy jsou občas vážně bláznivý, jako třeba fuflínek nebo fuflán, a to je ještě dobrý. No, nejen naše výrazy, v podstatě my celý jsme totální magoři.
S Beth jsme si ještě tak dvě hodiny povídaly, ale pak už jsem si řekla, že je čas jít domů.
Hned, co jsem dorazila do svého pokoje, začala jsem psát tu novou knížku. Začít, to mi přišlo vždycky nejtěžší. Zvolit první odstavec, první větu, první slovo, tak, aby to donutilo čtenáře číst dál. Pokaždé jsem nad tím přemýšlela tak minimálně tři hodiny. Tentokrát jsem byla ale celkem rychlá.

Už zase. Zase se to dělo. Byla jsem v něčí hlavě. Většinou to bylo v noci, ale tentokrát za bílého dne. Měla jsem pocit, že se z toho zblázním. Stalo se to už tak po dvacáté. Většinou jen na pár sekund, ale tentokrát to bylo mnohem déle a nemohla jsem odtamtud jít pryč. Spíš mě ale znepokojovalo, co jsem viděla a slyšela.
Ten člověk, v jehož hlavě jsem se ocitla, byl kluk a líbal se s celkem nízkou holkou se světle modrýma očima a dlouhými blond vlasy. Byla sice hezká a vypadala mile, ale líbat jsem se s ní teda vážně nechtěla. Navíc ty jeho myšlenky, ach bože! Proč?! Neměla jsem ponětí, co se to sakra děje, proč se to děje... Nešlo mi se vrátit zpátky do své hlavy. Doufala jsem, že tam neuvíznu navěky. Chtěla jsem vypadnout. Okamžitě. Vypadalo to, že to jen u líbání rozhodně nezůstane... fuj. To bych už vážně nesnesla.
K mému štěstí jsem se vrátila do vlastní hlavy. Zase jsem seděla v lese u stromu a měla v ruce sešit. Tohle už bylo ale vážně moc.
Vzala jsem si sluchátka a poslouchala hudbu, protože jsem si říkala, že by mi to mohlo pomoct, abych zůstala ve své hlavě, ale nepomohlo to. Naštěstí tentokrát jsem se s nikým nelíbala a ani neslyšela jeho myšlenky, jen jsem viděla nápis. Chicago. Nevěděla jsem, co to má jako být, ale možná tam ten kluk žije. Rozhodla jsem se, že se tam okamžitě vydám, protože by mohl mít vysvětlení na to, co se děje. Nebo taky ne a já tam přijedu a bude mě mít za magora, což je asi pravděpodobnější. Jenže... už se to nedalo vydržet, takže jsem si řekla, že to risknu. Navíc je to celkem blízko.
Nasedla jsem do auta a pustila si hudbu. Hurá do Chicaga. V tu chvíli mě vlastně ani nenapadlo, že bych se za jízdy mohla objevit zase v jeho hlavě, což by pravděpodobně dopadlo dost špatně.


Občas jsem si říkala, že být spisovatelka rozhodně nemůžu, protože se to nikomu nebude líbit. Píšu totiž v podstatě jenom fantasy romantiku, nic jinýho mi nejde. A to hodně lidem připadá stupidní, jako třeba všem mým kamarádkám. Ale zase hodně lidí má romantiku rádo, jenže... nebylo zrovna motivační, když se to nikomu, komu jsem to dala přečíst, nelíbilo. Jo, říkaly, že je to super a že píšu skvěle, ale... jenom proto, aby mi "neublížily". Ach jo. Věděla jsem, že se od nich upřímnosti asi nikdy v tomhle ohledu nedočkám. Hlavně u nějakých... případů.
Samozřejmě jsem si říkala, že bych napsala něco neromantickýho, ale to mi nejde a nemám na to nápady, takže smůla.

Měla jsem v plánu tuhle povídku napsat trošku jinak, než obvykle, ale stejně... nakonec to bude stejně romantika.
 


Komentáře

1 Chane Chane | Web | 27. července 2014 v 22:58 | Reagovat

Musím říct že mě to zaujalo a docela se těším na něco dalšího :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama